Tres textos al checo de García Lao

 

                                                                    KRUELY 

                                                              (LAS CRUELES)

                                                          

Ty jasmíny ze starého světa tu úplně zešílely. Madam Arnaudová je přivezla z Francie. Myslela si o sobě bůhvíco, tak jí připadalo, že cestovat s vybranými předměty by bylo málo, a proto naplnila několik zavazadel zazimovanými sazeničkami. Vznešeným květinám s modrou krví se v lodní kajutě dýchalo dobře a domestique je tam chodila každý večer zalévat. Tak jí madam říkala. Ma domestique.

Jakmile se kruely probraly, začaly běsnit. Ten plebejský, vlhký svět Buenos Aires se jim zřejmě nezdál dostatečně zajímavý. Palác v Grassu, odkud pocházely, se ani trochu nepodobal budově páchnoucí přístavem, kterou dala madam opravit. Já je tam měl přivítat místo bratrance architekta.

Jakmile kuchařka uviděla čtvrť, dala výpověď, že prý jejích hrnců není hodná. Hospodyně zůstala ve Francii. Jediná služka tak měla hodně práce. Musela uklízet a obsluhovat, a přitom se také starat o květiny, zasadit výhonky do všech truhlíků na balkónech do ulice a vylákat je z hlíny. Naštěstí mi nechaly dva pokoje v přízemí. Chlap se vždycky hodí, řekla madam Arnaudová. Souhlasil jsem. Starám se o společné prostory. Zbytek času mám pro sebe a nemusím platit nájem.

Jasmíny se rychle rozrostly, dychtivě se rozpínaly, proplétaly se mezi okenními mřížemi. Původní květena, nocenky obrůstající obrubu balkónu, za pár dní zašla. Kruely se přizpůsobily fantaskním rostlinám na kovaných mřížích, podobným hybridním bytostem, tvorům s nezkrotnými kořeny a drápy místo prstů. Jejich strašlivý vykovaný výraz dobře ladil s krutostí středomořských rostlin. Tolik se propletly, že kov od živých výhonků nešlo odlišit. Brzy jsem si všiml, že dovezené květiny v mé přítomnosti sklánějí hlavu. Stačilo jim ukázat nůžky, a už se třásly. Jsem zdejší.

Služka se dožila jen jara, ani jsem neznal její jméno, ale ještě stačila vidět kvetoucí rostliny. Jen tak mimochodem se mi zmínila, že se jí už od příjezdu stahuje hrdlo, ale přičítala to změně podnebí. To děvče omdlelo ve svém pokoji u okna a odevzdaně zemřelo. Poznal jsem, že ji vlhkost vyčerpává, ale nenapadlo mě, že v tom takovou roli sehrály ty květiny. Pocházely konec konců z její země.

Dotkl jsem se jí jenom proto, že jsem si myslel, že spí, řekl jsem pak ráno madam Arnaudové. Bylo deset pryč a snídaně ještě nestála na stole. Ještě nikdy jsem se žádné služky nemusel dotknout, už vůbec ne mrtvé.

Šla se se mnou na ni podívat, nevěřila totiž, že zemřela. Když s ní zatřásla, popřela její pochybnosti nasládlá vůně a namodralé rty. Madam ukázala do okna na vztyčený stonek květin působící ještě pyšněji než obvykle. Bylo to ztvrdlé mystérium, jen trčící pestíky. Madam Arnaudová vykřikla a už se na mrtvou ani nepodívala. Ta ústa měla nestydatý výraz. Jako by ji při posledním vydechnutí zaskočila touha. Jako by kopulaci přerušila smrt. Nebo jako by smrt byla právě tohle, kopulace zoufale toužící být přerušena.

Podle hysterických pokynů jsem musel vzít dívčino ledové tělo a odtáhnout je na terasu. Pohřební službu radši volat nebudeme, ať nevzbudíme podezření. Kdo by nám uvěřil, že se stala obětí květin, řekla madam Arnaudová.  Ještě by mě měli za blázna.

Služka té noci shořela v narychlo připravené hranici zaměnitelné za nedělní grilování v sousedních domech.

Po této události se madam zamkla ve věži a začala sama se sebou mluvit francouzsky. Křičela. Až jsem si pomyslel, že tam má schovaného milence, ale pak mi došlo, že obviňuje bytosti z balkónů a tu mrtvou jim vyčítá. Prý ji vdechla, říkala, prý se jí ústy dostal dovnitř kouř a nyní jí domestique sídlí v plicích.

Okna a dveře věže otvírala, jen když po mně v kteroukoliv hodinu chtěla, abych jí přinesl vodu. Navíc chodila bosa a nemyla se. Vypadala jako prasnice, když se bouká. Za měsíc zhubla několik kilo, sotva lapala po dechu. Ze schodů jsem viděl nedotčené zbytky jídla na stříbrných podnosech, které se hromadily na podlaze. Mouchy měly hody.

Jednoho dne došlo na nevyhnutelné, našel jsem ji na nárožním balkónu, ležela u zábradlí. Osamocená, vyřízená, s očima v sloup. Nedýchala. Z koutku úst jí hutné sliny vytékaly na kombiné a odtud na podlahu. Odtáhl jsem ji do postele s baldachýnem. Abych udělal něco v souladu s tragédii, málem jsem na ni vylezl.

Byt brzy vyplenil houf nemajetných příbuzných. Ani jsem nevěděl, že nějaké má. Po kobercích, svícnech, šatech a špercích se jen zaprášilo. O balkóny a jejich prapodivnou květenu se nikdo nezajímal. Stejně tak je nezajímala postel, ve které ležela nebožka při posledním rozloučení. Ve vzduchu tu visí cosi nechutného. To říkali. Tady se jim to nezdálo dost dobré, přestože sami bydleli až za čtvrtí Palermo.

Pohřbili madam Arnaudovou, ještě než třetího dne zapadlo slunce, a nechali mě tu samotného, abych připravil dům k prodeji. Tehdy jsem je varoval, že mezi sousedy koluje fáma, že je začarovaný. Prý v domě straší a záležitost se může protáhnout. Prý se tam zjevuje služka, prý tam obě poletují a hlas madam Arnaudové splývá s lodními sirénami.

Aby si nemuseli lámat hlavu s penězi, navrhl jsem jim pronájem. Souhlasili. Přijal jsem jistou zámožnou malířku, která v téhle oblasti sháněla ateliér, a ubytoval jsem ji ve věži v třetím patře. Odstěhoval jsem se z prostoru pro služebnictvo a zabral jsem si zbytek domu pro sebe.

Okny se dovnitř valilo letní dusno, a proto se první den ve věži zavřela, dokud se nesetmělo. Když slunce zapadlo, otevřela okenice dokořán a zhasla. Ze všech úhlů byla vidět její silueta ve spodním prádle v téměř prázdném bytě, kde stála jen ta postel a malířský stojan. Nemohl jsem usnout, přemýšlel jsem o jejím těle, že je to cosi jako past, výzva.

Ráno rozmístila rámy, vybalila kufry. Já ani kruely jsme z ní nespouštěli oči. Groteskní bytosti z mříží také ne. Všichni jsme ji ze svých míst špehovali.

Clementina Castelarová se osvěžovala ve vaně. V noci špatně spala, neustále se v posteli madam převalovala.

Připadá mi, jako by ten baldachýn dusil, pronesla jednou nahlas. To musí být tím kyselým větrem z přístavu, pachy z lodí, špínou. Čalouněné čelo postele vypadá jako růžový hrudník, třásně jako dlouhé prsty nebo větvičky hlohu.

Vylezla z postele a uhlem nakreslila sama sebe, přivábená plátnem jako hmyz květinou. Na balkóně vzdychaly kruely a spřádaly, jak jí ublíží. Bytostem z mříží narůstaly končetiny, stávaly se tvrdšími než železo, z něhož byly ukovány. Tak mi to připadalo.

Když malířka usnula, vůně zesílily. Natáhly se až k okraji postele. Napadlo mě zajít za ní, ale ovládl jsem se. Copak snad mohu zvrátit osud, který jí chystají kruely?

Další den jsem však Castelarovou potkal u vchodových dveří. Nastoupili jsme do výtahu a všiml jsem si, že je plná energie, přestože ulice žhnula. Požádala mě o nůžky. Dal jsem jí je. Představoval jsem si, že je chce na stříhání pláten, ale když jsem se večer vracel z jednoho podniku, našel jsem na chodníků několik nejkrásnějších poupat kruel. Jejich šťáva obarvila dlaždice. Stonky olizovala toulavá kočka.

Clementina ve dne malovala a v noci prostřihávala. Na všech plátnech jsou pouze amorfní plodolisty podobné bičům či jazykům, pošetilé semeníky, tak mi to vysvětlila a tvářila se odborně. Vyhýbal jsem se pohledům na její obrazy, ale zdálo se mi, že se tam ženské ohanbí splétá s květinovými motivy.

Rozhodl jsem se zametat, co padalo na chodník. Ochmýřené korunky vypadaly jako rozčtvrcené hlavy. Kočka tehdy poprvé hned opuchla.

Ale ten pravý boj byl čichový. Oleje a malířské barvy soutěžily s vůní kruel. Přišlo mi, že mřížové bytosti ochabují, možná horkem. Vyprahlí staříci ze sousedství padali jako psi bez vody.

Slečna Castelarová se už neoblékala, ani když šla otevřít dveře. Přijímala ve vybledlém kombiné. Nejen mě, kohokoliv. Neustále jsem ji pozoroval, nechtěl jsem ji nechat na pospas její nestydatosti. To, že vzdorovala, ve mně vyvolávalo úzkost.

Včera uplynuly od smrti madam Arnaudové dva měsíce a já jsem zjistil že se mi samy od sebe otevírají balkónové dveře. Není to větrem. Kruely se v noci ježí a brzy se rozrostou. Ne do výšky. Jsou nalité a opuchlé. Ztratily barvu a získali na váze. Zadržují vodu nebo nenávist, nevím. Vytéká z nich slizká sraženina. Sousedé se našemu chodníku vyhýbají.

Nebylo ještě ani osm, když mě malířka požádala, abych pozavíral dveře na balkóny, protože přichází bouře. Neochotně jsem ji poslechl, potom se zavřel v jídelně a čekal, že dopadne jako ty ostatní. Konečně budu mít dům sám pro sebe.

Uběhla asi hodina, když v tom jsem uslyšel hlasitou ránu. Napadlo mě, že skočila z balkónu na ulici, a na okamžik jsem se zarazil. Zamyšleně jsem vyšel po schodech.

Když jsem vešel do jejího ateliéru, zjistil jsem, že okna jsou dokořán. Ona třímá v jedné ruce nůžky a v druhé několik květů kruel, otevřená ústa má potřísněná mlíčím, přichází ke mně a já tam jen ochromeně stojím. Zabouchne dveře. Nabídne mi, abych se zakousl do jasmíny, kterou drží v náručí. Ta sladká vůně mě mate. Věž je nasáklá pachy. Bojím se, že přijdu o rozum nebo místo ní skončím na chodníku. Zlámaný a lesknoucí se jako květina, kterou někdo ustřihl.

 

Přeložila Markéta Hlásková

Síra (Sulfuro)

 

Mé srdce je pták, který nevěstí nic dobrého.

TERESA WILMS MONT

 

 

NOTÁŘ, KLUCI, NEUPRAVENÁ HUSA ODVEDLE

 

Přistěhovala ses před několika dny a už tě otravují ropuchy. Představa, že existují. Proto celou noc rozsvíceno. Bydlíš v domě se dvěma bazény, špinavými jako veřejné záchody. Kvůli listí a květům voda rychle zahnívá. Dům se ti vlastně moc nelíbí. Už jsi začala vnímat pach. Dobrá čtvrť s bungalovy, hlídači u vjezdů, zahradníky a úklidovými službami nemůže takhle páchnout. Notář to nevnímá. Ani kluci. Šla ses poradit se sousedkou, fádní, neupravenou husou odvedle, která ti to taky popřela. Zahrada je vepředu, ale divně to tam páchne.

Že by to přicházelo ze hřbitova? Na výpary vzlínající ze stěny přímo naproti vám jsi zřejmě citlivá jenom ty.

 

 FENA, NOTÁŘ, KLUCI

 

Dveře domu jsou skleněné, máš pocit, že tě kdekdo může vidět, jak tam chodíš v noční košili. Vidět tebe a fenu. Tebe v noční košili, fenu nahou. Ona je dražší, potomek šampionů. Chodí za tebou po celém domě, leze do bazénů, trhá pytle s odpadky. Šlechtěná, rozmazlená a věčně hladová fena, protože nikdy nemá žrádlo a nesnáší rýži. Ty taky nalačno. Nasedneš do auta s prázdným žaludkem a plnou nádrží, abys utekla z domu, od feny, od notáře, od kluků, od zápachu.

            Na dálnici, mokré vlasy postupně schnou, navzdory strachu stažené okénko. Vzhledem k rychlosti by bylo lepší je vytáhnout. Úlomek rozbitého podvozku, kousek pneumatiky, rána do oka, a už ti zůstane navždy otevřené. Ale neděje se nic, jen strach. Nač se starat.

            Po návratu rychle zaparkovat auto do garáže, aby tě notář neviděl, aby ti neřekl „už zase?“ tím svým huhňavým tónem, který se čas od času opakuje Hrozně křičí, aby ho všichni slyšeli. Dělá mu dobře tě stavět na pranýř.

            Při parkování se pravé zrcátko odře o vrata. To tě rozhodí, a místo abys zabrzdila, vrazíš do bicyklů a košů.

Ještě jsi nevybalila zimní oblečení, polévkové mísy, sbírku časopisů. Zíráš na tu pohromu. Zrcátko visí jako zralý citron na tenké větvi. Stejně jako tvoje paže, které bolí, když je notář příliš stiskne. Led nepomáhá. Když si na tebe vyleze, vždycky tě chytí za zápěstí a znehybní tě, jako by se bál, že utečeš. A taky ti olizuje uši nebo zadní stranu loktů, jako to dělá fena, když vylizuje talíře od oběda. Růžový jazyk, špičaté tlapky, jako vyhladovělá baletka.

Notářovo slintání ti každou noc zalepuje uši. Ale nejvíc ti vadí jeho zápach. V dechu se mu míchají všemožné zbytky. Neumí žvýkat, trávení se mu hromadí, překrývá.

Chystáš se vystoupit z auta, když zazvoní upozornění nazvané „Kluci“ a ty nejsi tam, kde bys měla být. Zapomněla jsi je ve škole. Zpátečka, zavadíš o druhé zrcátko. Ale na tom nezáleží. Musíš vyjet ven, otevřít bránu, nenabourat. Chovat se spořádaně.

Fena využije příležitosti k útěku. Už se zběsile řítí ke zdi a balancuje na koších jako provazochodec. Projedeš kolem ní, jako bys ji neznala, a ona si nemilosrdně žvýká použitou vložku.

 

Přeložila Eliška Kučerová

ZÍSKAT IMUNITU (NACIÓN VACUNA)

Tátovo řeznictví se na noc vždy vyprázdnilo. Ve dne se na prodejním pultě vystavovaly různé druhy masa. Hřbety, bifteky, kližky. Nakrájené, pečlivě poskládané hromady. Smrt se houpala ve vzduchu jako kočka zavěšená na háku. Nasáklá krví, kterou je třeba umýt. Louh se tam pral se zatuchlým puchem, co přetrvává. Co brání nádechu a prochází celým nervovým systémem. Udržet si odstup. Jako by tam byla zeď.

Léta jsem měl za úkol před svítáním brousit nože. Na oplátku mi pak táta platil účetnické kurzy.

Zpěv prvních ptáků oznamoval začátek mé práce. Zástěra a ocílka. Šli na řadu jeden za druhým: na krájení, na kuchání, na kuřecí, na stahování kůže z prasete. Šíleně dlouhá řada čistých střenek seřazených podle velikosti. Pak naaranžovat petržel. Falešnou stejně jako já. Živá petržel je na nic, rychle uvadá a prozrazuje rozklad. Odporné půlky hovězího, nafialovělý strup na krku dodavatele. Pach krve, co přetrvává celý den. Před osmou jsem si vždy posbíral poznámky a vyrazil do světa. Ale tu práci plnou smrti jsem si nosil všude sebou. Za každým číslem jsem viděl smrt. Naštěstí jsem získal titul a už se tam nikdy nemusel vracet. Vysokoškolák je odborník v ničem, sběratel náznaků. A účetní jsou nejhorší. Jsme mdlí lidé.

Teď, když je ze mě úředník, mě bolí pravá ruka z toho, jak manipuluji se svědomím a papíry. Když vyplním tisíce formulářů, už ji ani necítím. Uvažuji o své horní končetině jako o kusu masa, který na mně visí. Do takhle netečného stavu mě dostalo neustálé opakování. Tak například včera. Přehlídka nahých paží. Postavil jsem se vedle zdravotníka. Já pokládal otázky. On hledal žílu, pach. Strach páchne kysele.

Když jsem viděl, jak tmavé sérum proudí plastovým válcem, vzpomněl jsem si na tátu. Ačkoliv tuto práci člověk musí dělat opatrně, snadno se při ní přestanete soustředit. Z vpichu do kůže a pachu alkoholu se nakonec stane představení bez obsahu. Nos oslepne, svět znecitliví. Jako když se plní jelita.

Když jsme vyhráli válku, vše se zhroutilo. Město zaplnili úředníci, obloha vypadá jinak. Moc převzala junta, a usídlila tady, v Rawsonu. Tvoří ji trio civilistů, žádní výše postavení důstojníci v zemi nezbyli. Jejími členy jsou odborníci. Gynekolog, inženýr a komisař. Junta provozuje různorodou činnost, svůj ubohý program prosazuje s vojenskou rázností. Ale nemá dost prostoru. Těla válčí s Případy v jedné budově.

 

Zavírám oči, sundávám si brýle plné těch paží; fragmenty ženy. Přicházejí po částech. Nikdy se mi nepodaří vidět celé tělo. Buď jsou to hýždě, nebo paže. Náznaky těla. Ale nikdy ne úplná nahota, nikdy úplné odevzdání. Zůstává mi jen obraz vpichu, odlesk jehly. Modřina na kůži je jako stopa v bahně.

Každá očkovaná podstoupí oční vyšetření a testy podle Modelu péče Virginie Hendersonové. Je třeba jim položit čtrnáct základních otázek. Toho testu se ale bojím, jejich odpovědi se mi nelíbí. Mám radši, když mi nikdo neodmlouvá. V hlavách ostatních jsou temné sraženiny.

Pak vše dodělat na stroji, nekonečný úkol. Vzpomínám na první dny. Fascinace ťukáním. Co písmeno, to rána. Inkoust na neposkvrněném papíře je jako tekutý onyx. Na obsahu nesejde, práce zahání hvízdání v hrudi. Vítězí nad smrtí. Drsný úhoz písmene maže rodinu, vlast, svědomí.

Podle výsledků je třeba riskovat a vybrat. Vyhledávat zasažené či ohrožené. Máme malý manévrovací prostor. Jsme netrpěliví. Chtějí po nás, abychom přemohli čas. Abychom pracovali proti němu. Junta je nervózní, stát dlouho nepřežije. Selhává, sotva se narodil.

Bolest kloubů. O válci a papíru se člověku zdá, i když je vzhůru. Písmena mají těla, ale nedotýkají se. Stojí nehybně a vymýšlejí si své cíle. Aby vytvořila slovo, seřadí se pokaždé jinak. Spolčují se a mění si místa. Jsou to panny se snědými těly. Vojsko, které se v palbě rozuteklo a znovu se sbírá, aby něco vyjádřilo. Sval není totéž, co vlas. Změna polohy v jazykové Kámasútře.

Pacienti odevzdávají hlášení vyplněná tužkou a já je nečtu. Jsou plná gramatických chyb: Trpí nezpavostí. Vyhíbá se koupeli. Ani jedna z očkovaných nezíská čtrnáctkrát ano. Ta, co dobře spí, má vysokou teplotu. Ta, co se účastní volnočasových aktivit, se nemyje. Dokonalost neexistuje. Panuje nesouměrnost, faleš. S úzkostným úšklebkem pročítám náhodné odpovědi zkoumaných žen. Nezajímá mě to. Svět se mi hnusí už dlouho. Chci utéct. Nikdy ale neudělám to, po čem toužím.

Kávovar je rozbitý. Stojím u prázdných hrnků. Ve vnitrobloku kouří právníci. Mají od procházení spisů nebo od vdechování kouře ušmudlané prsty. Takže špinaví lidé. Mají jiné rysy. Sdílené prostory ale nakonec rozdíly mezi námi setřou.

Vracím se ke své práci. Bezvýrazné ženy odpovídají na mé otázky, které se táhnou jedna za druhou jako věnec špekáčků. Už mám plné zuby mrhání časem, všude píšu ano. Z otázky číslo šest je mi stydno. Proč jim připomínat, že musí nosit pořád tutéž košili a sukni? Rozhodnu se ji přeskočit. Na této straně světa ztratila koherence význam. Odpovědi si vymyslím. Odevzdám formuláře a odcházím. Nepřizpůsobil jsem se.

Nakonec nejdu do jídelny. Raději se na chvíli projdu. Město je v tuto dobu němé. Jen lehce poprchává. Zastavuji se na autobusové zastávce. Vedle sedí nějaký tlouštík s dcerou a oba hledí nepřítomně před sebe. Zabírají celou lavičku. Postavím se stranou a prohlížím si je. Dívka má sice jemnou pleť, ale kvůli robustní kostře působí buransky. A kašle. Vypadá jako pes, hrůzostrašná kombinace. Pohled na ni děsí. Zatřese rovnými mastnými vlasy, jako by si je chtěla shodit z hlavy. Přijíždějící autobus olízne obrubník. Dívka upozorní otce. Líně se zvednou. Když hledá peníze, střelí po mně pohledem. Myslím, že vycítila můj strach. Nastoupí a dveře se zavřou. Oči má přilepené na skle. Nespouští je ze mě, sápou se po mně, pak se zmenší a už je nerozeznám. Je mi do breku.

Den hnaný větrem ubíhá rychle, pak se ale zastaví a podívá se na mě. Okna se otřásají a skučení z venku zní jako práskání bičem. Běsnění lomcuje okenními rámy. Plískanice mou úzkost ještě umocňuje. Mlha nás činí neviditelnými. Nebe je obrácený pupek se struky mířícími dovnitř. Co chvíli zplodí nějakou zrůdu. Třeba mě.

Někdy dojdu až ke starému mostu. Ostatní se v hloučcích smějí a popíjejí. Advokáti s žalobkyněmi, zdravotní sestry s lékaři. Sliny jedněch na jazycích druhých.

V noci stojím před řekou Chubut, tou ohromnou pomalu plynoucí skvrnou, a močím. A bavím se představou, že ten světlý čůrek v husté tmě zraje a tmavne. Něco ze mě páchá v té řece sebevraždu. Mé ostatky putují do moře.

Dnes jedna očkovaná zemřela. Museli ji odklidit zadním vchodem. Přinesli ji na nosítkách. Erizo, ta nová ji přitáhla a ani si nevšimla, v jakém je stavu. Nechala ji u mě a odešla. Chvíli jsem na ni mluvil, ale dočkal jsem se jen mlčení. Ta holka byla ponořená ve své věčnosti už kdoví jak dlouho. Tady nikdo nemá pěknou barvu, uzavření nás odbarvuje. Mimo formulář jsem jí pověděl něco o sobě. Jsem tvrdý, řekl jsem. Někdy ale zakolísám, vypadám jako náčrt člověka, mohu si přát vlastní konec. S nikým nic nesdílím. To vše, abych ji přiměl k reakci, abych zapůsobil na její zdravý rozum. Nic. Smrt ničí jakékoliv lyrické překvapení. Rovná se demenci. Nebožka stále mlčela, ačkoliv se zdálo, že rozumí. Cítil jsem se svobodně, protože se mě na nic neptala. Když jsem se vyzpovídal ze svého hlubokého utrpení, napadlo mě se na ni podívat. Místo tváře měla netečnou masku, zcela bez barvy, rty bez života, tělo v rozkladu. Krk opanovala zelenošedá barva, která jako ve zpomaleném filmu stékala k trupu. Dotknout jsem se jí nesměl, ale ihned mi došlo, že jsem mluvil sám pro sebe. Ani jsem neznal její jméno. Spis jsem archivoval. Ne u otázky „dýchá?“ zbytek formuláře anuluje. Ruce si umyji velmi důkladně.

 

Přeložila Markéta Hlásková

As cruéis, Revista (parentese) #110

 

Conto de Fernanda Garcia Lao traduzido por Sérgio Karam

Estes lírios do velho mundo enlouqueceram aqui. A senhora Arnaud trouxe-os de navio da França. Ela se achava tão especial que viajar com objetos finos lhe pareceu pouco, e encheu algumas malas com brotos adormecidos. Flores altivas de sangue azul, que respiraram bem no camarote do navio, onde a domestique as regava a cada entardecer. Assim falava a senhora: Ma domestique.

A fúria tomou conta das cruéis no momento mesmo em que recuperaram a consciência. Este mundo tão plebeu e úmido de Buenos Aires não deve ter-lhes parecido interessante. O casarão de Grasse, de onde provinham, não se parecia em nada a este edifício de esquina, com cheiro de porto, que a senhora havia mandado reconstruir. Eu tinha de recebê-las em lugar de meu primo, o arquiteto.

A cozinheira se demitiu assim que viu o bairro, que não era digno de suas panelas, disse. A governanta tinha ficado na França. Eram várias as tarefas da única doméstica. Devia cuidar da limpeza e do serviço da casa enquanto se ocupava em despertar as flores e plantá-las nos vasos das sacadas que dão para a rua. Por sorte, me deixaram manter dois quartos na parte térrea. Um homem sempre pode ser útil, disse a Arnaud. Eu concordei. Me encarrego da manutenção das áreas comuns. Posso ocupar o resto do tempo com meus assuntos, sem ter que pagar aluguel.

Os lírios cresceram rápido, enroscaram-se nas grades das janelas, ávidos por colonizar. A flora autóctone dos canteiros, umas cravinas extenuadas, pereceram em questão de dias. As cruéis se integraram às plantas fantasmais das grades que imitam seres híbridos, seres de raízes indóceis e com garras no lugar de dedos. O gesto atroz, esculpido em ferro, adaptou-se bem à violência das mediterrâneas. Enlaçaram-se a um ponto tal que era impossível distinguir o metal dos ramos vivos. Logo observei que, em minha presença, as mediterrâneas baixavam a cabeça. Bastava mostrar-lhes uma tesoura para que começassem a tremer. Sou criollo.

A doméstica viveu até a primavera, nem sequer soube seu nome, mas teve tempo de ver as plantas florescerem. Tinha comentado comigo, de maneira oblíqua, que sua glote se fechava desde que chegou aqui, mas atribuía isso à mudança de clima. A mulher morreu sem opor resistência, em seu quarto, desmaiada junto à janela. Eu tinha comprovado que a umidade a deixava sem forças, mas não imaginava que esse negócio das flores fosse tão eficaz. Ao fim e ao cabo, eram de seu país de origem.

Se toquei nela foi pensando que dormia, disse, de manhã, à senhora Arnaud. Já eram dez horas e o café da manhã ainda não tinha sido servido. Até hoje eu não tinha precisado tocar em nenhuma doméstica, menos ainda numa morta.

A senhora foi vê-la junto comigo, desconfiando daquela morte. Ao sacudi-la, um aroma doce contradisse o azulado daqueles lábios e suas dúvidas. A senhora apontou, na janela, para o caule ereto de um dos lírios, que parecia mais altivo do que de costume. Era um mistério tenso, como de cílios desgarrados. Gritou, a Arnaud, sem olhar de novo para a morta. Havia uma expressão obscena naquela boca. O desejo parecia tê-la surpreendido em meio à expiração. Como se a morte houvesse interrompido uma cópula. Ou como se a morte fosse isso, uma cópula desesperada por se interromper.

Tive que retirar o corpo gelado da mulher e levá-lo até o terraço, seguindo indicações histéricas. Não avisemos à funerária, é melhor não despertar suspeitas. Quem iria acreditar que foi vítima das flores, disse a Arnaud. Que não me tomem por delirante.

Nessa noite a doméstica ardeu numa pira improvisada, confundida com os churrascos dominicais das casas vizinhas.

Depois disso, a senhora se trancou na torre e começou a falar sozinha, em francês. Aos gritos. Cheguei a pensar que escondia um amante, mas logo entendi que culpava os seres das sacadas e os repreendia por causa da morta. Que ela a tinha respirado, dizia, que a fumaça havia entrado por sua boca e agora la domestique morava em seu pulmão.

Não abria as janelas nem a porta da torre a não ser para me pedir água a qualquer hora. Além disso, andava descalça, sem asseio. Parecia uma porca no cio. Em um mês perdeu vários quilos, desfazia-se em estertores. Eu podia observar, subindo numa escadinha, os restos intactos de comida que se acumulavam no chão em bandejas de prata. As moscas faziam uma festa.

Um dia aconteceu o inevitável, encontrei-a junto à varanda oitavada, abatida, perto do gradeado. Solitária e terminal, os olhos revirados. Não respirava. Uma baba densa escorria da comissura de seus lábios até a língua, e daí até o canteiro. Arrastei-a até sua cama com dossel. Quase monto nela, para fazer algo condizente com a tragédia.

Em breve, um bando de parentes sem dinheiro saqueou o apartamento. Nem sabia da existência deles. Os tapetes, os candelabros, os vestidos e as joias evaporaram. Ninguém se interessou pelas sacadas e sua estranha floração. Tampouco se animaram a tocar na cama, onde se fez o velório da finada. Sentia-se algo nauseabundo no ar, foi o que disseram. O bairro não lhes parecia decente, embora viessem dos subúrbios de Palermo.

Enterraram a Arnaud e, antes do fim do terceiro dia, me deixaram encarregado de arrumar a casa para colocá-la à venda. Foi então que lhes alertei sobre os rumores de feitiço que circulavam entre os vizinhos. Que a casa tinha fama de espectral e que a venda podia demorar. Que a doméstica aparecia, que as tesouras voavam, e que a voz da Arnaud se juntava aos apitos dos barcos.

Para que não acumulassem dívidas enquanto isso, sugeri que alugassem a casa. Me deram carta branca. Aceitei como inquilina certa pintora abastada que procurava um ateliê naquela região, e em seguida a instalei na torre do terceiro andar. Abandonei a área de serviço e pude dispor do resto da casa.

O verão sufocava as janelas e, por isso, ela manteve a torre fechada até o anoitecer do primeiro dia. Assim que o sol se pôs, abriu as persianas de par em par, apagou as luzes. Sua silhueta em trajes menores, andando pelo andar quase vazio, salvo pela cama da senhora e pelos cavaletes, era visível de qualquer ângulo. Não pude dormir pensando que seu corpo era uma espécie de armadilha, um chamado.

Pela manhã, colocou bastidores, desfez malas. Os lírios, assim como eu, não tiravam os olhos de cima dela. Tampouco os seres grotescos das grades. Nós a vigiávamos, cada um de seu lugar.

Clementina Castelar, de tanto em tanto, enfiava-se na banheira. À noite, custava a dormir, dava voltas na cama da senhora.

Parece que o dossel está se afogando, disse uma vez, em voz alta. Deve ser a brisa ácida do porto, os odores dos barcos, a sujeira. O capitonê parece um torso rosado, as franjas, uns dedos longos ou galhos cheios de espinhos.

Saiu da cama e desenhou a si mesma, a carvão, atraída pela tela como um bicho em frente a uma flor. Nas sacadas, os lírios suspiravam, organizando o estrago. Os que estavam junto às grades aumentavam de tamanho, tornavam-se mais duros do que o ferro no qual tinham sido forjados. Ou assim me pareceu.

Quando a pintora pegou no sono, as fragrâncias se concentraram. Estenderam seus domínios até a beirada da cama. Pensei em visitá-la, mas me contive. Quem sou eu para frustrar o destino que as cruéis determinam.

No entanto, no dia seguinte encontrei a Castelar na porta de entrada. Entramos no elevador e a achei animada, embora a rua estivesse ardendo. Me pediu a tesoura emprestada, e dei-a a ela. Imaginei-a cortando seus bastidores, mas, naquela noite, ao voltar de certo estabelecimento, encontrei na calçada os caules de alguns dos lírios mais belos. Tinham tingido o chão com sua baba. Um gato vadio passava a língua ali, pelos cantos.

Clementina desenhava de dia e podava de noite. Em cada tela não há nada além de carpelos amorfos imitando chicotes ou línguas, angiospermas fátuos, assim me disse ela, fazendo-se de entendida. Eu evitava olhar para seus quadros, mas me pareceu ver um púbis misturado aos motivos florais.

Decidi varrer o que caía na calçada. Aquelas corolas de textura peluda pareciam cabeças decepadas. Dava medo de tocar naqueles estigmas destroçados. O gato do primeiro dia estava intumescido.

Mas a verdadeira batalha era olfativa. As essências e o óleo competiam com o aroma das cruéis. Pareceu-me que os seres das grades estavam se tornando lânguidos, talvez por causa do calor. Os velhos do quarteirão caíam fulminados, como cães sem água.

A senhorita Castelar já não se vestia nem para abrir a porta. Recebia a todos usando uma anágua muito pálida. Não apenas a mim, mas a qualquer pessoa. Eu a observava a toda hora, para não abandoná-la a seu despudor. Causava-me ansiedade o fato de que resistisse.

Ontem, dois meses depois da morte da senhora Arnaud, descobri que as portas das minhas sacadas se agitam sozinhas. Não é o vento. Os lírios se eriçam à noite, logo irão dobrar de tamanho. Não em altura. Estão grossos e inflamados. Perderam cor e ganharam peso. Retêm a água ou o ódio, não sei. Deles jorra um coágulo viscoso. Os vizinhos evitam andar por nossa calçada.

Não eram nem oito horas quando a pintora me pediu para fechar as sacadas, vem aí uma tempestade. Segui suas instruções de má vontade, em seguida me fechei na sala de jantar, à espera de que caísse como as outras. Enfim a casa ficará para mim.

Passou-se talvez uma hora, escutei uma pancada forte. Imaginei que tivesse se jogado da sacada, me contive por um momento. Subi a escada, já fazendo planos.

Porém, ao entrar em seu estúdio, descubro que as janelas tinham sido abertas. Ela, com a tesoura numa mão e um par de cruéis na outra, a boca láctea, aberta, vem até onde me encontro, paralisado. Tranca a porta com um ferrolho. Me pede para morder um lírio que assoma de seu peito. O aroma doce me confunde. A torre fede. Temo perder a razão ou acabar em seu lugar na calçada. Destroçado e brilhante como uma flor amputada.

Tradução de Sérgio Karam

(obrigado a Ana Elisa Ribeiro e a Karina Lucena pela leitura prévia e pelas sugestões)

O CONTO POR SUA AUTORA

A torre do fantasma é um edifício de Buenos Aires situado em La Boca, ao qual se atribuem presenças e manifestações espectrais. Em várias matérias, nenhuma delas de confiança, relatam-se com indolência os acontecimentos ocorridos naquele lugar. De acordo com essas croniquetas, preguiçosas e pouco documentadas, uma pintora chamada Clementina teria enlouquecido ali, motivo pelo qual resolveu se jogar do alto de uma das sacadas. Os responsáveis por seu suicídio teriam sido certos seres nefastos, em forma de cogumelo, trazidos do Mediterrâneo pela mulher que mandou construir a casa. Essas criaturas mal-intencionadas cresceram nos canteiros das sacadas e abusaram de sua condição fantástica para penetrar nas empregadas da tal senhora, que desistiu de assistir a semelhantes cenas, retirando-se para o campo. Depois de sua fuga, colocou o edifício para alugar, sem avisar à inquilina, que acabou, como sabemos, na calçada. A morte de Clementina teria provocado esse diálogo entre mundos, à base de gritos e sussurros, mas sem a direção de Bergman.

Parti desse disparate, porque não há questão menor que não me atraia. Transformei os cogumelos, demasiadamente sórdidos, em flores cruéis. Tirei uma letra do sobrenome verdadeiro da senhora. Procurei outro para Clementina. Mudei os gradeados. E como os abusadores costumam ser sujeitos bem pouco imaginários, introduzi um na ação, se me é permitido usar esse verbo.

Fernanda García Lao nasceu em Mendoza, Argentina, em 1966. É dramaturga, romancista, contista e poeta, e tem mais de dez livros publicados desde 2004, entre eles os romances La piel dura (2011) e Nación vacuna (2017) e os livros de contos Cómo usar um cuchillo (2013) e El tormento más puro (2019). Para março deste ano está previsto o lançamento de Sulfuro, seu novo romance. O conto “As cruéis” (“Las crueles”, no original) foi publicado na seção Verano12 do jornal argentino Página/12, no dia 12 de janeiro passado, com um pequeno texto introdutório da autora, que reproduzimos aqui. Salvo engano, esta é a primeira tradução de um texto seu no Brasil. Já não era sem tempo.

---

Sérgio Karam é tradutor e doutor em Literatura pela UFRGS.

Out of the cage, García Lao

 

Out of the Cage opens in 1956, in Argentina, with the freakish death of Aurora Berro, and descends into a dark philosophical exploration of humanity and mortality. In the midst of her family’s celebration of a national holiday, an LP, careening through the air like a “demented boomerang,” severs her jugular. Her family— an agglomeration of perversions, deformities, and obsessions—seems at first not to notice, singing on. Aurora is left behind in a voyeuristic limbo as an omniscient first-person narrator, to observe the depravity of her family and reflect on the farce of her life and human existence. 

Fernanda García Lao has been called “the strangest writer of Argentine literature,” and in Out of the Cage, she lives up to that distinction. The book is saturated in strangeness, a blend of formal experimentation, eroticism, grotesque theatricality, and dark humor that evokes the absurdist fictions of Witold Gombrowicz and the style of Silvina Ocampo. The result is a macabre and fantastic vaudeville, a tragicomedy, a kind of Dadaist opus against ideas of eternal beauty and fixed identity, against absolute concepts and universality.

Donne da macello, di García Lao

24 aprile 2020 | "uno dei segreti meglio custoditi della letteratura latinoamericana"

“Donne da macello”, di Fernanda García Lao
(Musicaos Editore, Vela Latina, 2)



A Rawson, città sperduta nel sud dell’Argentina, si insedia la nuova Giunta di governo che sostituisce i comandanti militari morti nelle isole M, a causa di una sindrome misteriosa contratta durante le celebrazioni per la conquista delle tanto agognate isole. Jacinto, un grigio impiegato statale, partecipa a un folle progetto di cui non coglie subito tutti gli aspetti. Si tratta di selezionare alcune donne da inviare nelle isole M, dov’è rimasto segregato un manipolo di soldati sopravvissuti alla malattia letale e contagiosa che ha decapitato lo Stato maggiore. Le donne vengono scelte per soddisfare gli appetiti sessuali dei soldati, che dovranno renderle gravide per dare vita ai figli della patria, i primi bambini nati nelle isole riconquistate. La famiglia di Jacinto è composta dal fratello Leopoldo, facente parte della Giunta e ideatore del piano, dalla madre psicologa, che predilige il fratello a Jacinto, dal padre, macellaio, il cui carattere stride con quello del figlio vegetariano, suo bersaglio prediletto. Su questi elementi si fonda una narrazione piena di eventi imprevedibili, con una scrittura densa, fluida, implacabile.

Fernanda García Lao (Mendoza, Argentina, 1966), vissuta in Spagna tra tra il 1976 è il 1993. Scrittrice, drammaturga e poeta. Ha studiato recitazione, drammaturgia, musica, danza e giornalismo, in Spagna e in Argentina. Da notare i suoi romanzi “Muerta de hambre” (Primo Premio del Fondo Nacional de las Artes, 2004), “La perfecta otra cosa”, (terzo premio Cortázar), “Vagabundas” (finalista Premio Sur de Novela), “Fuera de la jaula” e “Donne da macello” (Nación vacuna, 2017). Ha pubblicato due libri di racconti, “Cómo usar un cuchillo” e “El tormento más puro”, ben accolti dalla critica argentina. Come poeta ha pubblicato “Carnívora y Dolorosa”, per le edizioni della Universidad de La Plata. Insieme a Guillermo Saccomanno ha pubblicato il romanzo erotico-epistolare “Amor invertido” e la raccolta di narrazioni brevi “Los que vienen de la noche”. È stata invitata a Fiere internazionali di Letteratura in diversi Paesi dell’America latina e d’Europa. Suoi testi sono stati tradotti in francese, portoghese, inglese, svedese e greco per riviste digitali e cartacee. I suoi libri sono pubblicati in Francia, Spagna, Messico, Perú, Bolivia, Costa Rica e altrove. Alla Fiera Internazionale del Libro di Guadalajara (Messico) del 2011 è stata celebrata come "uno dei segreti meglio custoditi della letteratura latinoamericana”.

“Donne da macello”, di Fernanda García Lao
(Musicaos Editore, Vela Latina, 2)
a cura di Diego Símini
formato 12,7x20,3 cm, pagine 172, prezzo euro 15, isbn 9788894966763, ebook 9788894966787

photo © Ale Meter

The Portable Museum, Issue 3

Portable Museum Issue 3
An Electronic Collection of Literature in Translation

In The Portable Museum, readers will discover extraordinary short stories by some of the best authors from Spain and Latin America. Issue 3 is the first in a two-part series highlighting some of Buenos Aires’s greatest talents, many of them appearing in English for the first time.



This collection of short stories is the first in a two-part series highlighting some of Buenos Aires’s greatest talents. Readers will discover Argentinian authors, many of whom are appearing in English here for the very first time: Fernanda García Lao, J.P. Zooey, Majo Moirón, Federico Levín, and Mariano Fiszman.

Fernanda García Lao wryly dissects a lounge singer’s loneliness as she rides out a storm aboard a luxury cruise liner in “Shipwreck.” In “Like an Artificial Sun,” by J.P. Zooey, a Holocaust survivor prone to metaphysical musings offers a curious account of how she escaped from her technology-mad captors. Majo Moirón’s “The Zonda Wind” explores the oppressive quiet of provincial life as a young couple makes a new start in rural Argentina. In “Dream Biography of a Runner,” Federico Levín wrings heart-breaking humor from a pro athlete’s melancholy childhood in Jamaica. And Mariano Fiszman uses bold prose to tell of two travelers dealing with a small town’s menacing mistrust in “A Tourist Couple.”

Cover art by Paulo Novoa.

Fernanda García Lao, Tρία Ποιήματα (μετφρ.-επίμετρο: Στέργιος Ντέρτσας) [Α΄εμφάνιση στα ελληνικά

Κατηγορία: Μεταφραστικό Εργαστήρι, καταχώρηση από: Σπύρος Αραβανής

θλιβερή κατασκευή
Η αμφιβολία βγαίνει μπροστά
σαν φοράδα:
Στηρίζει τη χρωματιστή της οπλή
στον αισχρό μηχανισμό
των εικασιών
και περιγελά με το παράξενο της στόμα
τον αναποφάσιστο:
μια αλήθεια αδειάζει, ένα ψέμα περιελίσσεται.
Είναι ένας πύργος, ένας ομφαλός
ψεύτικος
ικανός να επινοήσει τον κόσμο
για να αναπαραστήσει
άλλο πράγμα.
Η αμφιβολία δεν πιστεύει
ρίχνεται προς την αόρατη πλαγιά
της πεντακάθαρης πραγματικότητας
με το τρίχωμα της φλεγόμενο.
`
*
construcción fatal

La duda viene de frente
como una yegua:
Apoya su pezuña colorada
en la máquina infame
de las conjeturas
y se ríe con la boca extraña
del que no se decide:
una verdad se vacía, la mentira
se enrosca.
Es una torre, un ombligo
falso
capaz de inventar el mundo
para simular
otra cosa.
La duda no cree
y se lanza por la ladera invisible
de la realidad pura
con el pelo ardiendo
`
*******
δαγκώνω το χέρι
Ρίχνομαι στο κρεβάτι σου σαν αετός
μαδημένος και κρύος
που ξεφεύγει από τον ίδιο του τον εαυτό.
Ο κόσμος είναι ένας μέρος γεμάτο
σώματα.
Μου τα προσφέρουν για να δειπνήσω.
Τα δοκιμάζω και είναι γλυκά.
Πεθαίνουν σαν σκουλήκια
στον λαιμό μου.
Ένα μπουκάλι βρώμικο νερό
στο στομάχι.
`
*
morder la mano

Salto sobre tu cama como un águila pelada
y fría
que huye de sí misma.
El mundo es un lugar lleno
de cuerpos.
Me los entregan para cenar.
Los pruebo y están dulces.
Se mueren como gusanos
en mi garganta.
Una botella de agua sucia
en el estómago.
`
*******
απόψυξη
χτύπημα ψαλιδιού στο σβέρκο
η λέξη
προκαλεί ρήγματα στην πλάτη μου
δολοφονική απόπειρα κόντρα στο χρόνο
που με απορροφά
και με βρυκολακιάζει
στα μάτια σου
καραδοκεί το μυστήριο
φόβος στον εναγκαλισμό των γαμψών σου νυχιών
με την καρδιά να πάλλει ακόμη
σε μια καθάρια εκστατική ένωση με το Θείο
συμπαντικής κατεύθυνσης
σου λέω ό,τι βλέπω
`
*
deshielo

golpe de tijera en la nuca
la palabra
hace estragos en mi espalda
atentado contra el tiempo
que me absorbe
y vampiriza
en tus ojos
acecha el misterio
temor al abrazo de tus garras
todavía latiendo
en un nítido trance
de giro universal
te digo lo que veo
`
***********************************************************
H Αργεντινή συγγραφέας (πεζογράφος, θεατρική συγγραφέας και ποιήτρια) Φερνάνδα Γκαρσία Λάο είναι μια από τις σημαντικότερες φωνές της σύγχρονης λογοτεχνίας της πατρίδας της και θεωρείται ένα από «καλά φυλαγμένα μυστικά» της λατινοαμερικάνικης λογοτεχνίας γενικότερα. Είναι κόρη του διάσημου δημοσιογράφου Αμπρόσιο Γκαρσία Λάο και έζησε, εξόριστη μαζί με την υπόλοιπη οικογένεια της, στην Ισπανία από το 1976 ως το 1993. Σπούδασε πιάνο, κλασσικό χορό και δημοσιογραφία. Δημοσίευσε τα μυθιστορήματα Muerta de Hambre ( Κρατικό Βραβείο Τεχνών), La perfecta otra cosa (3º Βραβείο Κορτάζαρ), La piel dura, Vagabundas και Fuera de jaula, καθώς και τα διηγήματα Cómo usar un cuchillo. Συνεργάζεται με περιοδικά σε Ευρώπη και Λατινική Αμερική. Το έργο της έχει μεταφραστεί στα Γαλλικά. Τα ποιήματα που ακολουθούν προέρχονται από τη συλλογή Carnívora por necesidad (Σαρκοφάγος από ανάγκη) κι αυτή είναι η πρώτη φορά που μέρος του έργου της μεταφράζεται στα ελληνικά.

http://www.poiein.gr/
Para ir a la página, click en el título.

Bisturí, en portugués

Bisturí 1.
Desgravações da minha alma

Não quero que me chamem pelo nome
Prefiro que me tratem por você. Assim não me desgasto. Também não vou dizer o teu nome. E não pensemos no teu estado actual: destruída. Nestas bolsas existem outros nas mesmas condições. Alguns regressam. Parece arriscado mas acreditei ter reconhecido alguns cabelos. A seguir prefiro pensar que são invenções. Como eu. Nada é simples, isto não é uma frase. Vi a morte em pessoa passeando-se por aí como uma coquette no céu.

Não tomo notas. Trabalho de memória.
Dá-me uma sensação asquerosa de realidade puxar de uma esferográfica: abrir um caderninho é asqueroso. Não gosto de deixar testemunho. Se uma pessoa pensa que todas estas bolsas eram gente com família, imobiliza-se. Quando chegas, a primeira coisa que te dizem é que se solucionam como palavras cruzadas, sem psicologia. Os sentimentos por um lado e as bolsas por outro.

Gosto de me sentir parte de algo grande.
Vou atrás de um objectivo enorme. Sinto a necessidade imperiosa de modificar. Não suporto ser um elemento passivo, quero sentir que estou a participar. Quando ia à montanha tinha por hábito mudar algumas pedras de lugar. Essa subtil diferença fazia-me bem. Estive aqui, dizia-me. Não há que destruir, há que ajudar o movimento. Um objecto imóvel é uma derrota de Deus. Isto é o mesmo, mas a grande escala.

As viúvas vêm preparadas para fazer escândalo.
Abro-lhes a bolsa e mostro-lhes os pés mortos. Quando começam a duvidar, quando se dão conta de que nunca conheceram os pés, mostro-lhes o resto. Entretenho-me estudando cada forma de dor. Há dez ou doze.

Há pouco, trouxeram uma rapariguinha.
Tinha as mãos apertadas. Tive que a lavar e então percebi que estou muito doente. Não me importo de a limpar com o trapo. Depois da autópsia, como ninguém a veio reclamar, desenredei-lhe o cabelo.
Lembrei-me de mim quando era miúda. Queria trabalhar num circo. Um dia desenhei que me disparavam de um canhão e os rostos de espanto dos espectadores, vistos de cima. O meu pai riu-se e chamou-me infeliz. Observei o desenho e rasguei-o lentamente em tiras perfeitas. Graças ao meu pai sou uma profissional. Não há nada mais real que a morte.

Olho para o meu assistente e imagino-o na mesa de dissecações.
Abro a sua camisa cinzenta, corto a corrente. É sumamente peludo e correcto. Parece normal. Mas isso é impossível. Que misérias o aguardam? O seu tórax é um quadrado perfeito, atravessado por músculos tensos. Diz que está apaixonado. Canta e sempre se organiza para sorrir, mesmo que não haja motivo. Enquanto se saca uma bala de um maxilar com o bisturi manchado, não se pode ser feliz.

Traducción: ALBERTO AUGUSTO MIRANDA
Imagen: Eric Fischl