martes, junio 14, 2022

Tres textos al checo de García Lao

 

                                                                    KRUELY 

                                                              (LAS CRUELES)

                                                          

Ty jasmíny ze starého světa tu úplně zešílely. Madam Arnaudová je přivezla z Francie. Myslela si o sobě bůhvíco, tak jí připadalo, že cestovat s vybranými předměty by bylo málo, a proto naplnila několik zavazadel zazimovanými sazeničkami. Vznešeným květinám s modrou krví se v lodní kajutě dýchalo dobře a domestique je tam chodila každý večer zalévat. Tak jí madam říkala. Ma domestique.

Jakmile se kruely probraly, začaly běsnit. Ten plebejský, vlhký svět Buenos Aires se jim zřejmě nezdál dostatečně zajímavý. Palác v Grassu, odkud pocházely, se ani trochu nepodobal budově páchnoucí přístavem, kterou dala madam opravit. Já je tam měl přivítat místo bratrance architekta.

Jakmile kuchařka uviděla čtvrť, dala výpověď, že prý jejích hrnců není hodná. Hospodyně zůstala ve Francii. Jediná služka tak měla hodně práce. Musela uklízet a obsluhovat, a přitom se také starat o květiny, zasadit výhonky do všech truhlíků na balkónech do ulice a vylákat je z hlíny. Naštěstí mi nechaly dva pokoje v přízemí. Chlap se vždycky hodí, řekla madam Arnaudová. Souhlasil jsem. Starám se o společné prostory. Zbytek času mám pro sebe a nemusím platit nájem.

Jasmíny se rychle rozrostly, dychtivě se rozpínaly, proplétaly se mezi okenními mřížemi. Původní květena, nocenky obrůstající obrubu balkónu, za pár dní zašla. Kruely se přizpůsobily fantaskním rostlinám na kovaných mřížích, podobným hybridním bytostem, tvorům s nezkrotnými kořeny a drápy místo prstů. Jejich strašlivý vykovaný výraz dobře ladil s krutostí středomořských rostlin. Tolik se propletly, že kov od živých výhonků nešlo odlišit. Brzy jsem si všiml, že dovezené květiny v mé přítomnosti sklánějí hlavu. Stačilo jim ukázat nůžky, a už se třásly. Jsem zdejší.

Služka se dožila jen jara, ani jsem neznal její jméno, ale ještě stačila vidět kvetoucí rostliny. Jen tak mimochodem se mi zmínila, že se jí už od příjezdu stahuje hrdlo, ale přičítala to změně podnebí. To děvče omdlelo ve svém pokoji u okna a odevzdaně zemřelo. Poznal jsem, že ji vlhkost vyčerpává, ale nenapadlo mě, že v tom takovou roli sehrály ty květiny. Pocházely konec konců z její země.

Dotkl jsem se jí jenom proto, že jsem si myslel, že spí, řekl jsem pak ráno madam Arnaudové. Bylo deset pryč a snídaně ještě nestála na stole. Ještě nikdy jsem se žádné služky nemusel dotknout, už vůbec ne mrtvé.

Šla se se mnou na ni podívat, nevěřila totiž, že zemřela. Když s ní zatřásla, popřela její pochybnosti nasládlá vůně a namodralé rty. Madam ukázala do okna na vztyčený stonek květin působící ještě pyšněji než obvykle. Bylo to ztvrdlé mystérium, jen trčící pestíky. Madam Arnaudová vykřikla a už se na mrtvou ani nepodívala. Ta ústa měla nestydatý výraz. Jako by ji při posledním vydechnutí zaskočila touha. Jako by kopulaci přerušila smrt. Nebo jako by smrt byla právě tohle, kopulace zoufale toužící být přerušena.

Podle hysterických pokynů jsem musel vzít dívčino ledové tělo a odtáhnout je na terasu. Pohřební službu radši volat nebudeme, ať nevzbudíme podezření. Kdo by nám uvěřil, že se stala obětí květin, řekla madam Arnaudová.  Ještě by mě měli za blázna.

Služka té noci shořela v narychlo připravené hranici zaměnitelné za nedělní grilování v sousedních domech.

Po této události se madam zamkla ve věži a začala sama se sebou mluvit francouzsky. Křičela. Až jsem si pomyslel, že tam má schovaného milence, ale pak mi došlo, že obviňuje bytosti z balkónů a tu mrtvou jim vyčítá. Prý ji vdechla, říkala, prý se jí ústy dostal dovnitř kouř a nyní jí domestique sídlí v plicích.

Okna a dveře věže otvírala, jen když po mně v kteroukoliv hodinu chtěla, abych jí přinesl vodu. Navíc chodila bosa a nemyla se. Vypadala jako prasnice, když se bouká. Za měsíc zhubla několik kilo, sotva lapala po dechu. Ze schodů jsem viděl nedotčené zbytky jídla na stříbrných podnosech, které se hromadily na podlaze. Mouchy měly hody.

Jednoho dne došlo na nevyhnutelné, našel jsem ji na nárožním balkónu, ležela u zábradlí. Osamocená, vyřízená, s očima v sloup. Nedýchala. Z koutku úst jí hutné sliny vytékaly na kombiné a odtud na podlahu. Odtáhl jsem ji do postele s baldachýnem. Abych udělal něco v souladu s tragédii, málem jsem na ni vylezl.

Byt brzy vyplenil houf nemajetných příbuzných. Ani jsem nevěděl, že nějaké má. Po kobercích, svícnech, šatech a špercích se jen zaprášilo. O balkóny a jejich prapodivnou květenu se nikdo nezajímal. Stejně tak je nezajímala postel, ve které ležela nebožka při posledním rozloučení. Ve vzduchu tu visí cosi nechutného. To říkali. Tady se jim to nezdálo dost dobré, přestože sami bydleli až za čtvrtí Palermo.

Pohřbili madam Arnaudovou, ještě než třetího dne zapadlo slunce, a nechali mě tu samotného, abych připravil dům k prodeji. Tehdy jsem je varoval, že mezi sousedy koluje fáma, že je začarovaný. Prý v domě straší a záležitost se může protáhnout. Prý se tam zjevuje služka, prý tam obě poletují a hlas madam Arnaudové splývá s lodními sirénami.

Aby si nemuseli lámat hlavu s penězi, navrhl jsem jim pronájem. Souhlasili. Přijal jsem jistou zámožnou malířku, která v téhle oblasti sháněla ateliér, a ubytoval jsem ji ve věži v třetím patře. Odstěhoval jsem se z prostoru pro služebnictvo a zabral jsem si zbytek domu pro sebe.

Okny se dovnitř valilo letní dusno, a proto se první den ve věži zavřela, dokud se nesetmělo. Když slunce zapadlo, otevřela okenice dokořán a zhasla. Ze všech úhlů byla vidět její silueta ve spodním prádle v téměř prázdném bytě, kde stála jen ta postel a malířský stojan. Nemohl jsem usnout, přemýšlel jsem o jejím těle, že je to cosi jako past, výzva.

Ráno rozmístila rámy, vybalila kufry. Já ani kruely jsme z ní nespouštěli oči. Groteskní bytosti z mříží také ne. Všichni jsme ji ze svých míst špehovali.

Clementina Castelarová se osvěžovala ve vaně. V noci špatně spala, neustále se v posteli madam převalovala.

Připadá mi, jako by ten baldachýn dusil, pronesla jednou nahlas. To musí být tím kyselým větrem z přístavu, pachy z lodí, špínou. Čalouněné čelo postele vypadá jako růžový hrudník, třásně jako dlouhé prsty nebo větvičky hlohu.

Vylezla z postele a uhlem nakreslila sama sebe, přivábená plátnem jako hmyz květinou. Na balkóně vzdychaly kruely a spřádaly, jak jí ublíží. Bytostem z mříží narůstaly končetiny, stávaly se tvrdšími než železo, z něhož byly ukovány. Tak mi to připadalo.

Když malířka usnula, vůně zesílily. Natáhly se až k okraji postele. Napadlo mě zajít za ní, ale ovládl jsem se. Copak snad mohu zvrátit osud, který jí chystají kruely?

Další den jsem však Castelarovou potkal u vchodových dveří. Nastoupili jsme do výtahu a všiml jsem si, že je plná energie, přestože ulice žhnula. Požádala mě o nůžky. Dal jsem jí je. Představoval jsem si, že je chce na stříhání pláten, ale když jsem se večer vracel z jednoho podniku, našel jsem na chodníků několik nejkrásnějších poupat kruel. Jejich šťáva obarvila dlaždice. Stonky olizovala toulavá kočka.

Clementina ve dne malovala a v noci prostřihávala. Na všech plátnech jsou pouze amorfní plodolisty podobné bičům či jazykům, pošetilé semeníky, tak mi to vysvětlila a tvářila se odborně. Vyhýbal jsem se pohledům na její obrazy, ale zdálo se mi, že se tam ženské ohanbí splétá s květinovými motivy.

Rozhodl jsem se zametat, co padalo na chodník. Ochmýřené korunky vypadaly jako rozčtvrcené hlavy. Kočka tehdy poprvé hned opuchla.

Ale ten pravý boj byl čichový. Oleje a malířské barvy soutěžily s vůní kruel. Přišlo mi, že mřížové bytosti ochabují, možná horkem. Vyprahlí staříci ze sousedství padali jako psi bez vody.

Slečna Castelarová se už neoblékala, ani když šla otevřít dveře. Přijímala ve vybledlém kombiné. Nejen mě, kohokoliv. Neustále jsem ji pozoroval, nechtěl jsem ji nechat na pospas její nestydatosti. To, že vzdorovala, ve mně vyvolávalo úzkost.

Včera uplynuly od smrti madam Arnaudové dva měsíce a já jsem zjistil že se mi samy od sebe otevírají balkónové dveře. Není to větrem. Kruely se v noci ježí a brzy se rozrostou. Ne do výšky. Jsou nalité a opuchlé. Ztratily barvu a získali na váze. Zadržují vodu nebo nenávist, nevím. Vytéká z nich slizká sraženina. Sousedé se našemu chodníku vyhýbají.

Nebylo ještě ani osm, když mě malířka požádala, abych pozavíral dveře na balkóny, protože přichází bouře. Neochotně jsem ji poslechl, potom se zavřel v jídelně a čekal, že dopadne jako ty ostatní. Konečně budu mít dům sám pro sebe.

Uběhla asi hodina, když v tom jsem uslyšel hlasitou ránu. Napadlo mě, že skočila z balkónu na ulici, a na okamžik jsem se zarazil. Zamyšleně jsem vyšel po schodech.

Když jsem vešel do jejího ateliéru, zjistil jsem, že okna jsou dokořán. Ona třímá v jedné ruce nůžky a v druhé několik květů kruel, otevřená ústa má potřísněná mlíčím, přichází ke mně a já tam jen ochromeně stojím. Zabouchne dveře. Nabídne mi, abych se zakousl do jasmíny, kterou drží v náručí. Ta sladká vůně mě mate. Věž je nasáklá pachy. Bojím se, že přijdu o rozum nebo místo ní skončím na chodníku. Zlámaný a lesknoucí se jako květina, kterou někdo ustřihl.

 

Přeložila Markéta Hlásková




Síra (Sulfuro)

 

Mé srdce je pták, který nevěstí nic dobrého.

TERESA WILMS MONT

 

 

NOTÁŘ, KLUCI, NEUPRAVENÁ HUSA ODVEDLE

 

Přistěhovala ses před několika dny a už tě otravují ropuchy. Představa, že existují. Proto celou noc rozsvíceno. Bydlíš v domě se dvěma bazény, špinavými jako veřejné záchody. Kvůli listí a květům voda rychle zahnívá. Dům se ti vlastně moc nelíbí. Už jsi začala vnímat pach. Dobrá čtvrť s bungalovy, hlídači u vjezdů, zahradníky a úklidovými službami nemůže takhle páchnout. Notář to nevnímá. Ani kluci. Šla ses poradit se sousedkou, fádní, neupravenou husou odvedle, která ti to taky popřela. Zahrada je vepředu, ale divně to tam páchne.

Že by to přicházelo ze hřbitova? Na výpary vzlínající ze stěny přímo naproti vám jsi zřejmě citlivá jenom ty.

 

 FENA, NOTÁŘ, KLUCI

 

Dveře domu jsou skleněné, máš pocit, že tě kdekdo může vidět, jak tam chodíš v noční košili. Vidět tebe a fenu. Tebe v noční košili, fenu nahou. Ona je dražší, potomek šampionů. Chodí za tebou po celém domě, leze do bazénů, trhá pytle s odpadky. Šlechtěná, rozmazlená a věčně hladová fena, protože nikdy nemá žrádlo a nesnáší rýži. Ty taky nalačno. Nasedneš do auta s prázdným žaludkem a plnou nádrží, abys utekla z domu, od feny, od notáře, od kluků, od zápachu.

            Na dálnici, mokré vlasy postupně schnou, navzdory strachu stažené okénko. Vzhledem k rychlosti by bylo lepší je vytáhnout. Úlomek rozbitého podvozku, kousek pneumatiky, rána do oka, a už ti zůstane navždy otevřené. Ale neděje se nic, jen strach. Nač se starat.

            Po návratu rychle zaparkovat auto do garáže, aby tě notář neviděl, aby ti neřekl „už zase?“ tím svým huhňavým tónem, který se čas od času opakuje Hrozně křičí, aby ho všichni slyšeli. Dělá mu dobře tě stavět na pranýř.

            Při parkování se pravé zrcátko odře o vrata. To tě rozhodí, a místo abys zabrzdila, vrazíš do bicyklů a košů.

Ještě jsi nevybalila zimní oblečení, polévkové mísy, sbírku časopisů. Zíráš na tu pohromu. Zrcátko visí jako zralý citron na tenké větvi. Stejně jako tvoje paže, které bolí, když je notář příliš stiskne. Led nepomáhá. Když si na tebe vyleze, vždycky tě chytí za zápěstí a znehybní tě, jako by se bál, že utečeš. A taky ti olizuje uši nebo zadní stranu loktů, jako to dělá fena, když vylizuje talíře od oběda. Růžový jazyk, špičaté tlapky, jako vyhladovělá baletka.

Notářovo slintání ti každou noc zalepuje uši. Ale nejvíc ti vadí jeho zápach. V dechu se mu míchají všemožné zbytky. Neumí žvýkat, trávení se mu hromadí, překrývá.

Chystáš se vystoupit z auta, když zazvoní upozornění nazvané „Kluci“ a ty nejsi tam, kde bys měla být. Zapomněla jsi je ve škole. Zpátečka, zavadíš o druhé zrcátko. Ale na tom nezáleží. Musíš vyjet ven, otevřít bránu, nenabourat. Chovat se spořádaně.

Fena využije příležitosti k útěku. Už se zběsile řítí ke zdi a balancuje na koších jako provazochodec. Projedeš kolem ní, jako bys ji neznala, a ona si nemilosrdně žvýká použitou vložku.

 

Přeložila Eliška Kučerová




ZÍSKAT IMUNITU (NACIÓN VACUNA)


Tátovo řeznictví se na noc vždy vyprázdnilo. Ve dne se na prodejním pultě vystavovaly různé druhy masa. Hřbety, bifteky, kližky. Nakrájené, pečlivě poskládané hromady. Smrt se houpala ve vzduchu jako kočka zavěšená na háku. Nasáklá krví, kterou je třeba umýt. Louh se tam pral se zatuchlým puchem, co přetrvává. Co brání nádechu a prochází celým nervovým systémem. Udržet si odstup. Jako by tam byla zeď.

Léta jsem měl za úkol před svítáním brousit nože. Na oplátku mi pak táta platil účetnické kurzy.

Zpěv prvních ptáků oznamoval začátek mé práce. Zástěra a ocílka. Šli na řadu jeden za druhým: na krájení, na kuchání, na kuřecí, na stahování kůže z prasete. Šíleně dlouhá řada čistých střenek seřazených podle velikosti. Pak naaranžovat petržel. Falešnou stejně jako já. Živá petržel je na nic, rychle uvadá a prozrazuje rozklad. Odporné půlky hovězího, nafialovělý strup na krku dodavatele. Pach krve, co přetrvává celý den. Před osmou jsem si vždy posbíral poznámky a vyrazil do světa. Ale tu práci plnou smrti jsem si nosil všude sebou. Za každým číslem jsem viděl smrt. Naštěstí jsem získal titul a už se tam nikdy nemusel vracet. Vysokoškolák je odborník v ničem, sběratel náznaků. A účetní jsou nejhorší. Jsme mdlí lidé.

Teď, když je ze mě úředník, mě bolí pravá ruka z toho, jak manipuluji se svědomím a papíry. Když vyplním tisíce formulářů, už ji ani necítím. Uvažuji o své horní končetině jako o kusu masa, který na mně visí. Do takhle netečného stavu mě dostalo neustálé opakování. Tak například včera. Přehlídka nahých paží. Postavil jsem se vedle zdravotníka. Já pokládal otázky. On hledal žílu, pach. Strach páchne kysele.

Když jsem viděl, jak tmavé sérum proudí plastovým válcem, vzpomněl jsem si na tátu. Ačkoliv tuto práci člověk musí dělat opatrně, snadno se při ní přestanete soustředit. Z vpichu do kůže a pachu alkoholu se nakonec stane představení bez obsahu. Nos oslepne, svět znecitliví. Jako když se plní jelita.

Když jsme vyhráli válku, vše se zhroutilo. Město zaplnili úředníci, obloha vypadá jinak. Moc převzala junta, a usídlila tady, v Rawsonu. Tvoří ji trio civilistů, žádní výše postavení důstojníci v zemi nezbyli. Jejími členy jsou odborníci. Gynekolog, inženýr a komisař. Junta provozuje různorodou činnost, svůj ubohý program prosazuje s vojenskou rázností. Ale nemá dost prostoru. Těla válčí s Případy v jedné budově.

 

Zavírám oči, sundávám si brýle plné těch paží; fragmenty ženy. Přicházejí po částech. Nikdy se mi nepodaří vidět celé tělo. Buď jsou to hýždě, nebo paže. Náznaky těla. Ale nikdy ne úplná nahota, nikdy úplné odevzdání. Zůstává mi jen obraz vpichu, odlesk jehly. Modřina na kůži je jako stopa v bahně.

Každá očkovaná podstoupí oční vyšetření a testy podle Modelu péče Virginie Hendersonové. Je třeba jim položit čtrnáct základních otázek. Toho testu se ale bojím, jejich odpovědi se mi nelíbí. Mám radši, když mi nikdo neodmlouvá. V hlavách ostatních jsou temné sraženiny.

Pak vše dodělat na stroji, nekonečný úkol. Vzpomínám na první dny. Fascinace ťukáním. Co písmeno, to rána. Inkoust na neposkvrněném papíře je jako tekutý onyx. Na obsahu nesejde, práce zahání hvízdání v hrudi. Vítězí nad smrtí. Drsný úhoz písmene maže rodinu, vlast, svědomí.

Podle výsledků je třeba riskovat a vybrat. Vyhledávat zasažené či ohrožené. Máme malý manévrovací prostor. Jsme netrpěliví. Chtějí po nás, abychom přemohli čas. Abychom pracovali proti němu. Junta je nervózní, stát dlouho nepřežije. Selhává, sotva se narodil.

Bolest kloubů. O válci a papíru se člověku zdá, i když je vzhůru. Písmena mají těla, ale nedotýkají se. Stojí nehybně a vymýšlejí si své cíle. Aby vytvořila slovo, seřadí se pokaždé jinak. Spolčují se a mění si místa. Jsou to panny se snědými těly. Vojsko, které se v palbě rozuteklo a znovu se sbírá, aby něco vyjádřilo. Sval není totéž, co vlas. Změna polohy v jazykové Kámasútře.

Pacienti odevzdávají hlášení vyplněná tužkou a já je nečtu. Jsou plná gramatických chyb: Trpí nezpavostí. Vyhíbá se koupeli. Ani jedna z očkovaných nezíská čtrnáctkrát ano. Ta, co dobře spí, má vysokou teplotu. Ta, co se účastní volnočasových aktivit, se nemyje. Dokonalost neexistuje. Panuje nesouměrnost, faleš. S úzkostným úšklebkem pročítám náhodné odpovědi zkoumaných žen. Nezajímá mě to. Svět se mi hnusí už dlouho. Chci utéct. Nikdy ale neudělám to, po čem toužím.

Kávovar je rozbitý. Stojím u prázdných hrnků. Ve vnitrobloku kouří právníci. Mají od procházení spisů nebo od vdechování kouře ušmudlané prsty. Takže špinaví lidé. Mají jiné rysy. Sdílené prostory ale nakonec rozdíly mezi námi setřou.

Vracím se ke své práci. Bezvýrazné ženy odpovídají na mé otázky, které se táhnou jedna za druhou jako věnec špekáčků. Už mám plné zuby mrhání časem, všude píšu ano. Z otázky číslo šest je mi stydno. Proč jim připomínat, že musí nosit pořád tutéž košili a sukni? Rozhodnu se ji přeskočit. Na této straně světa ztratila koherence význam. Odpovědi si vymyslím. Odevzdám formuláře a odcházím. Nepřizpůsobil jsem se.

Nakonec nejdu do jídelny. Raději se na chvíli projdu. Město je v tuto dobu němé. Jen lehce poprchává. Zastavuji se na autobusové zastávce. Vedle sedí nějaký tlouštík s dcerou a oba hledí nepřítomně před sebe. Zabírají celou lavičku. Postavím se stranou a prohlížím si je. Dívka má sice jemnou pleť, ale kvůli robustní kostře působí buransky. A kašle. Vypadá jako pes, hrůzostrašná kombinace. Pohled na ni děsí. Zatřese rovnými mastnými vlasy, jako by si je chtěla shodit z hlavy. Přijíždějící autobus olízne obrubník. Dívka upozorní otce. Líně se zvednou. Když hledá peníze, střelí po mně pohledem. Myslím, že vycítila můj strach. Nastoupí a dveře se zavřou. Oči má přilepené na skle. Nespouští je ze mě, sápou se po mně, pak se zmenší a už je nerozeznám. Je mi do breku.

Den hnaný větrem ubíhá rychle, pak se ale zastaví a podívá se na mě. Okna se otřásají a skučení z venku zní jako práskání bičem. Běsnění lomcuje okenními rámy. Plískanice mou úzkost ještě umocňuje. Mlha nás činí neviditelnými. Nebe je obrácený pupek se struky mířícími dovnitř. Co chvíli zplodí nějakou zrůdu. Třeba mě.

Někdy dojdu až ke starému mostu. Ostatní se v hloučcích smějí a popíjejí. Advokáti s žalobkyněmi, zdravotní sestry s lékaři. Sliny jedněch na jazycích druhých.

V noci stojím před řekou Chubut, tou ohromnou pomalu plynoucí skvrnou, a močím. A bavím se představou, že ten světlý čůrek v husté tmě zraje a tmavne. Něco ze mě páchá v té řece sebevraždu. Mé ostatky putují do moře.

Dnes jedna očkovaná zemřela. Museli ji odklidit zadním vchodem. Přinesli ji na nosítkách. Erizo, ta nová ji přitáhla a ani si nevšimla, v jakém je stavu. Nechala ji u mě a odešla. Chvíli jsem na ni mluvil, ale dočkal jsem se jen mlčení. Ta holka byla ponořená ve své věčnosti už kdoví jak dlouho. Tady nikdo nemá pěknou barvu, uzavření nás odbarvuje. Mimo formulář jsem jí pověděl něco o sobě. Jsem tvrdý, řekl jsem. Někdy ale zakolísám, vypadám jako náčrt člověka, mohu si přát vlastní konec. S nikým nic nesdílím. To vše, abych ji přiměl k reakci, abych zapůsobil na její zdravý rozum. Nic. Smrt ničí jakékoliv lyrické překvapení. Rovná se demenci. Nebožka stále mlčela, ačkoliv se zdálo, že rozumí. Cítil jsem se svobodně, protože se mě na nic neptala. Když jsem se vyzpovídal ze svého hlubokého utrpení, napadlo mě se na ni podívat. Místo tváře měla netečnou masku, zcela bez barvy, rty bez života, tělo v rozkladu. Krk opanovala zelenošedá barva, která jako ve zpomaleném filmu stékala k trupu. Dotknout jsem se jí nesměl, ale ihned mi došlo, že jsem mluvil sám pro sebe. Ani jsem neznal její jméno. Spis jsem archivoval. Ne u otázky „dýchá?“ zbytek formuláře anuluje. Ruce si umyji velmi důkladně.

 

Přeložila Markéta Hlásková


No hay comentarios.:

Publicar un comentario

NUDO, festival de poesía desatada 2024

Lao acompañada por Valentina Sandoval ISOVEL (paisaje sonoro) Sábado 13 de abril, en la Jarana poética 2. RAI Associació: C/ dels Carders...